Západní Afrika: Čtyři země, jedna cesta, nekonečno světů

Mauritánie, Senegal, Guinea-Bissau, Gambie – čtyři země, několik málo dní, a přesto dost času na to, abych na vlastní kůži pocítil, že čtyři různé kultury nedělí pouze hranice.

Mauritánie: Naučit se čekat

Cesta začíná dlouho před samotným příletem. Devět hodin v Istanbulu, pak téměř sedmihodinový let – a konečně výstup na žhavou mauritánskou půdu. Vedro přes 40 °C mě přivítá dřív, než stačím popadnout svá zavazadla.

Z letiště nevede nic než poušť. A pak – neočekávaně – slušná tříproudá silnice a resort na pobřeží Atlantiku. Je sobota a pláže jsou plné. Celé rodiny piknikují, hrají různé hry, střílejí na cíl ze vzduchovky, jezdí na velbloudech nebo na čtyřkolkách. Ženy vcházejí do moře úplně oblečené. Alkohol zde není – místo toho frčí sladké koktejly, burgery a kuře s rýží. Ryby, paradoxně, skoro žádné.

Druhý den mě Mauritánie začne učit svou nejdůležitější lekci. Snídaně přijde s hodinovým zpožděním. Wifi vypadne. Mouchy jsou všude. Zatímco místní plovou dnem pomalu a bez spěchu jako čaj v konvici, já v sobě vařím espresso stresu.

Někde mezi třetím máchnutím rukou a čtvrtým soustem mi to dojde: 

Možná problém není v tom, že snídaně přišla pozdě. Možná problém je v tom, že já přišel příliš brzy – do klidu, na který ještě nejsem zvyklý.

Mauritánie mě učí jednoduchou věc: čas není nepřítel, kterého je potřeba honit.

Výlet na Port de Pêche – rybářský přístav v Nouakchottu – přináší první skutečnou Afriku. Barevné pirogy – modré, žluté, oranžové – se houpají na vlnách. Rybáři přetahují sítě těžké od stříbřitých těl. Na zemi leží naporcované ryby. Vzduch je teplý, vlhký, těžký. Za zády začíná Sahara.

Senegal: Město, které dýchá

Přelet do Dakaru. Letadlo nabere dvouhodinové zpoždění, ale hned na letišti mě překvapí místní ochota – policista mi půjčí telefon a pomůže se spojit s řidičem, který na mě trpělivě čeká.

Dakar žije. Lidé sportují, běhají, využívají venkovní posilovny. Nad městem se tyčí Památník africké renesance – vyšší než Socha Svobody – symbolizující znovuzrození celého kontinentu. Večer se setkávám u piva na pláži s Pavlem, Čechem, který dlouhodobě pracuje v zahraničí a hovoříme nejen o Senegalu, ale také o Papui Nové Guiney a o tom, jak neuvěřitelně malý a zároveň pestrý je svět.

Gorée: Místo, kam jsem jet nechtěl

Ostrov Gorée nebyl v mém původním plánu. Zdál se mi jako typická turistická atrakce. Byl to omyl. Trajekt z Dakaru trvá necelých třicet minut. A přesto – jakmile vystoupím na molo, mám pocit, že jsem přistál v úplně jiném světě. Žádná auta. Úzké uličky. Pastelové koloniální domy. Klid, který v Dakaru prostě neexistuje. Od 15. do 19. století byl tento malý ostrůvek jedním z hlavních překladišť transatlantického obchodu s otroky. Odhaduje se, že jím prošlo až 20 milionů lidí. Dnes to vše připomíná Maison des Esclaves – Dům otroků. V přízemí jsou zachované cely: místnosti 2,6 × 2,6 metru, ve kterých bylo mačkáno až 20 lidí najednou.

Na konci chodby jsou Dveře bez návratu – průchod přímo k moři, ke kotveným lodím. Kdo jimi prošel, Afriku už nikdy nespatřil.

Stát na tom místě a uvědomit si, co se tu skutečně dělo, je zážitek, který nezpracuji během chvíle.

A přece – Gorée žije. Místní děti běhají po uličkách, rybáři opravují sítě, někde hraje hudba. Umělci z odpadu – starých mobilů, rezavého nádobí – vyrábějí překvapivě krásné věci. Je v tom něco silného: život, který si razí cestu přes historii, jež by klidně mohla paralyzovat. Gorée je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Lac Rose: Fotografie, které nelžou

Třicet kilometrů za Dakarem leží jezero Retba – Lac Rose. Přijíždíte po prašné cestě lemované rybářskými vesnicemi a páchnou solí ve vzduchu. A pak to uvidíte: plochu vody v barvě od malinové přes sytě růžovou až po fialový tón. Za neobvyklou barvou stojí mikroorganismus Dunaliella salina, produkující červený pigment jako ochranu před extrémně slaným prostředím. Jezero má slanost až 380 g/l – přibližně desetkrát více než oceán.

Nejsilnějším zážitkem ale nejsou barvy, ale dělníci těžící sůl. Brodí se po pás ve vodě, ručně nabírají sůl z dna. Aby je kůže chránila před leptavou solí, natírají se bambuckým máslem – na slunci pak vypadají, jako by svítili. Lac Rose je jedním z těch míst, která vypadají jako počítačově upravená fotografie – jenže stojíte tam, cítíte sůl na rtech a víte, že je to úplně doopravdy.

Guinea-Bissau: Návrat, který čekal dvacet let

Na dakárském letišti mě zastaví celník. „Kam letíte?" zeptá se. A já najednou nevím. Ne že bych neznal odpověď – jen ji nedokážu najít. Jako by se mi všechny cesty, letiště a směry slily v jeden nekonečný proud.

V tu chvíli mi to dojde. Vracím se. Do doby před více než dvaceti lety, kdy jsem dostal nabídku pracovat právě v Guinea-Bissau. Tehdy vzdálený, skoro nedosažitelný svět. Nevyšlo to. O pár let později jsem se sem chtěl podívat jako turista. Opět nic. A přesto to nezmizelo.

Čtyřicet minut letu a jsem tady. 

Guinea-Bissau je moje 180. navštívená země – a poslední z těch zemí světa, které nesou jméno „Guinea". Malý osobní kruh se uzavírá.

Bissau je tiché, nenucené město s výrazným portugalským otiskem. Věci plynou tak, jak mají. Lidé nikam nespěchají. A mně to nečekaně připomíná Mozambik – zemi, kde jsem kdysi skoro tři roky žil. Stejná uvolněnost, přirozenost, žádný tlak. Člověk se tomu buď přizpůsobí, nebo to nepochopí.

Ráno u snídaně mě osloví jeden z hotelových hostů. Po chvíli zjistím, že je to diplomat ucházející se o post velvyslance v Dakaru – odkud jsem právě přiletěl a kde jsem si na ambasádě žádal o víza do Guinea-Bissau. Svět je překvapivě malý.

Odpoledne se vydám na krátkou procházku na blízké plážové volejbalové hřiště. Nečekaně tu narazím na živou atmosféru – probíhá kvalifikace na africký pohár a na písku bojují i hráčky a hráci Guinea-Bissau. Místní fanoušci fandí hlasitě, slunce praží bez milosti a já si uvědomuji, že Afrika dokáže překvapit na každém rohu.

Gambie: Úsměv Afriky

Gambii říkají „úsměv Afriky". Po příjezdu chápete proč.

Hlavní město Banjul je tiché, trochu ospalé – ale Albert Market vás pohltí okamžitě. Hluk, barvy, vůně koření a čerstvého ovoce, stánky plné ručně tkaných látek a dřevěných sošek. Nad městem dominuje Arch 22, triumfální oblouk připomínající vojenský převrat z roku 1994.

Největší zážitek přináší výprava na Kunta Kinteh Island – ostrov uprostřed řeky Gambii, dnes památka UNESCO. Stojí tu zbytky Fort James, pevnosti odkud byly v 18. století odváženy tisíce zotročených Afričanů přes Atlantik. Jméno ostrova nese Kunta Kinte – postava z románu Kořeny Alexe Haleyho, mladý Mandinka unesený přímo z těchto míst. Stát na ostrově a vědět, co se tu dělo, je silný moment. Jen pár dní po Gorée – a přesto zcela jiný, svébytný.

Gambii ale netvoří jen bolestná minulost. V národním parku River Gambia žijí hroši a šimpanzi. V posvátné krokodýlí tůni Kachikally se desítky nílských krokodýlů líně válejí na břehu.

Největším a nejrušnějším místem země není Banjul, ale Serekunda. Jméno pochází z mandinčtiny a znamená přibližně osada rodu Serre. Trhy, hudba, vůně grilovaného masa a neustálý čílý ruch.

A nakonec – nechte si připravit attayu. Silný zelený čaj vařený ve třech kolech, každé trochu jiné. Nejde jen o nápoj. Jde o rituál, o čas strávený s lidmi, o pohostinnost, která tu není klišé, ale každodenní realita.

Na závěr

Během šestnácti dní jsem prošel čtyřmi naprosto odlišnými kulturami. Mauritánský klid na pobřeží, pulzující Dakar s francouzským nádechem, uvolněná lusofonie Guinea-Bissau, britsky laděná pohoda Gambie.

Rychlé střídání světů mě donutilo přemýšlet o tom, kde se cítím dobře a kde ne. A nebylo to jen o cestování. Bylo to i o tom, že jsem si konečně přiznal, co mi sedí. A co ne.