MALI: země, kam se prý nejezdí

Po složitém vyřizování víza jsem konečně držel v ruce povolení do Mali – země, kterou západní média označují za mimořádně nebezpečnou. Titulky varují, ministerstva zahraničí odrazují. Jenže já jsem se už mnohokrát přesvědčil, že realita bývá složitější než oficiální prohlášení. Do rizikových oblastí jezdím s respektem, ale ne se strachem. Mám své zdroje informací a přesně vím, co si mohu dovolit.

Dobrodružství začalo ještě před odletem z Prahy. Při kontrole mi bezpečnost vylila slivovici – prý nemohli identifikovat tekutinu. Po dvaceti cestách se mi to stalo poprvé. Horší ale bylo drama s vízem. Zatímco ode mě nikdo žádný doklad nechtěl, můj kamarád se u gatu dostal do konfliktu se zaměstnankyní letecké společnosti. Ta tvrdila, že papírové vízum nestačí, že musí být fyzicky v pase. Dokonce mě nechali vyvolat, abychom situaci řešili. Argumentoval jsem, že jsem majitel cestovní kanceláře a nikdy bych si nedovolil letět bez řádných povolení, která jsou navíc schválená malijským velvyslanectvím v Římě. Nakonec jsme prošli – ale s dočasně zrušenými letenkami do Bamaka a příslibem další kontroly v Istanbulu.

A v Istanbulu? Naprostý klid. Pracovnice mrkla na elektronická pozvání, orazítkovala palubní lístky a hotovo. Praha z toho udělala zbytečné drama, Istanbul byl profesionální.

Let do neznáma

Letěli jsme Turkish Airlines – mou oblíbenou společností pro cesty do Afriky. Měl jsem štěstí: tři nouzová sedadla jen pro mě. Luxus, který v ekonomické třídě člověk zas tak často nezažívá. Po mezipřistání v Ouagadougou jsme po devíti hodinách letu přistáli v Bamaku ve 23:15 místního času.

Po výstupu ukazujeme potvrzení o žluté zimnici a papírové vízum. Vše hladce. Pak následuje hodinová cesta do hotelu – včetně bezpečnostní kontroly na mostě přes řeku Niger, kde prověřují každé auto. Otevírají kufr, kontrolují doklady. I po půlnoci připomínala doprava dopravní kolaps. Vítej v Mali.

Když plány nevyjdou

Ráno po snídani nás čekal dogonský tanec – pestrobarevné masky, rytmus bubnů a energie, kterou nelze popsat, jen prožít. A pak přišel šok: plánovaný let s Sky Mali do Timbuktu je zrušen. Bez něj neuvidíme ani festival, ani legendární město.

Začala ta pravá cestovatelská improvizace.

Nakonec se podařilo: pronajali jsme si soukromé letadlo Beechcraft 1900D od společnosti SAS Sahel Aviation Service – stejný typ, jaký létá nad Nepálem a Everestem. Ano, stálo to o několik tisíc eur víc, ale bylo nás patnáct a bez toho by celý výlet ztratil smysl. A díky soukromému letu jsme si mohli dovolit luxus – mezipřistání v Mopti.

Africké Benátky

Let trval hodinu a čtvrt. Pod námi se rozprostíral Sahel – řeky, savany, rozptýlené vesnice. Mopti, přezdívané Africké Benátky, leží na třech ostrovech na soutoku řek Niger a Bani. Město bylo po staletí historickou křižovatkou karavan, místem obchodu se solí, zlatem a slonovinou.

Žije tu sedm etnických skupin včetně Dogonů a Bozo. Tato rozmanitost se odráží v tradiční keramice, textilní výrobě, stavbě tradičních lodí i místním umění. Ale nejvíc mě uchvátili samotní lidé – jejich srdečnost a přirozená otevřenost. Přestože žijí v regionu dlouhodobě zatíženém nejistotou, chovali se klidně, přátelsky a s upřímným zájmem. Úsměv, pozdrav a krátký rozhovor byly samozřejmostí. Bylo cítit, že pohostinnost není naučená pro turisty, ale je součástí každodenního života.

Procházeli jsme se rušným říčním přístavem, sledovali rybáře a jejich lodě, živé trhy. Projížděli jsme se motorovou lodí po řece Bani – i když vypadala, že se každou chvíli potopí, vydržela. Po třech stech metrech cesty od přístavu se před námi zvedla Velká mešita, architektonická dominanta z roku 1933 postavená z hliněných cihel.

Přes všechna varování bylo cítit, že město žije. Po třech hodinách poznávání jsme museli znovu do vzduchu – směr Timbuktu. Let trval pouhých třicet minut. A přesto jsem měl pocit, že letím do jiného světa.

Superstar v Timbuktu

Dorazili jsme na festival Vivre Ensemble, který se letos konal 13.–15. prosince. Bílé turisty tu dlouho neviděli. A pak se to stalo – poprvé v životě jsem se stal malou superstar. Stovky fotek, místní se doslova přetahovali, kdo se se mnou vyfotí. Každému jsem vyhověl, než zakročila ochranka.

Tančili jsme spolu pod hvězdami, smáli se, hudba zněla pouští. Bylo to jako sen. Noc v Timbuktu má kouzlo, které se nedá přenést na fotku ani popsat slovy. Sen ale trval jen dvě hodiny – pak jsme se z bezpečnostních důvodů s naší ozbrojnou eskortou vrátili do hotelu.

Bydleli jsme v jednom z nejlepších hotelů ve městě. Teplá voda tekla, kdy se jí chtělo. Elektřina vypadávala pravidelně. A přesto tu bydlel i ministr turismu Mamou Daffe.

Ten den jsme si s mými dvěma indonéskými přáteli koupili stejná trička: „I have been to Timbuktu and back". A jeden z přátel se jmenuje Tim. Tim v Timbuktu – dokonalé! Naše trička zaujala i ministra. Fotili jsme se s ním i s generálem. Později jsme zjistili, že jsme se objevili ve všech místních novinách – ministr vítá turisty u příležitosti festivalu.

Vojenské město legend

Město bylo plné policie, armády, obrněných vozů. Vojáci vyzbrojení neprůstřelnými vestami, samopaly a granáty. Připadal jsem si spíš jako na vojenské základně než v historickém městě. Ale bezpečnost byla absolutní.

Na ozbrojence jsem zvyklý z Burkiny Faso, Jižního Súdánu, Guiney či Somálska. Přesto bylo zvláštní procházet se kolem tolika vojáků s plnou výbavou. A pak přišlo centrum Timbuktu – tajemné město na konci světa. Město, jehož jméno dnes používáme jako synonymum pro „nejodlehlejší místo na planetě".

Timbuktu není jen výraz z pohádek. Je to skutečné město v severním Mali, které zažilo zlatý věk jako jedno z nejskvělejších center obchodu a vzdělanosti celé Afriky.

Silicon Valley středověké Afriky

Ve 13.–16. století bylo Timbuktu magickou křižovatkou – místem, kde se setkávaly karavany velbloudů přicházející z Sahary se solí a lodě plující po Nigeru se zlatem, slonovinou a dalším zbožím z jihu. Legendy o bohatství Timbuktu se šířily až do Evropy. Evropané věřili, že ulice jsou „dlážděné zlatem". Realita byla skromnější, ale objemy obchodovaného zlata byly skutečně úžasné.

Timbuktu ale nebylo jen o obchodu. Město se stalo jedním z nejvýznamnějších center islámské vzdělanosti v Africe. Vznikly tu slavné univerzity a náboženské školy napojené na tři ikonické mešity:

• Sankoré – hlavní univerzitní mešita

• Djinguereber – postavená v roce 1327

• Sidi Yahia – známá svým tajemným „zapečetěným" vchodem

Učenci tu studovali teologii, právo, astronomii, matematiku, lékařství i historii. Studenti přicházeli z celé severní a západní Afriky, aby získali vzdělání na úrovni nejlepších středověkých univerzit.

Poklad rukopisů

Nejúžasnějším pokladem Timbuktu jsou rukopisné sbírky – tisíce historických dokumentů v arabštině a dalších jazycích! Obsahují vědecká díla z astronomie a medicíny, náboženské texty, poezii, právní dokumenty i historické kroniky. Mnoho rukopisů je dodnes uloženo v soukromých rodinných knihovnách, předávaných z generace na generaci.

Tyto dokumenty jsou neocenitelným svědectvím o intelektuální historii Afriky a dokazují, že africká civilizace měla bohatou písemnou kulturu. Přestože mezi lety 2012–2013 se některé rukopisy podařilo podpálit teroristickým složkám, které se snažily město vzdělanosti obsadit.

Temná kapitola

V březnu 2012 proběhl v Mali vojenský převrat, který destabilizoval celou zemi. Toho okamžitě využili tuarežští separatisté ve spolupráci s islámskými militantními skupinami. Během několika týdnů obsadili celý sever Mali včetně Timbuktu.

Nastalo peklo: zákaz hudby, alkoholu, kouření. Nucené zahalování žen a přísná segregace pohlaví. Islámské soudy aplikovaly kruté tresty – bičování, amputace, ukamenování. Obyvatelé čelili represi, uvěznění, znásilňování.

Nejviditelnějším zločinem bylo systematické ničení historických památek.

Mezi květnem a červencem 2012 džihádisté zničili nejméně devět mauzoleí islámských světců, dvě mešity a další objekty. Považovali uctívání hrobů za „modloslužbu". UNESCO okamžitě zařadilo Timbuktu na Seznam světového dědictví v ohrožení.

Okupace trvala deset měsíců. V lednu 2013 Francie na žádost malijské vlády vojensky zasáhla – spustila Operaci Serval. Koncem ledna bylo Timbuktu osvobozeno. V roce 2016 stanul před Mezinárodním trestním soudem Ahmad al-Faqi al-Mahdi. Byl odsouzen k devíti letům vězení za ničení kulturního dědictví – poprvé v historii byl někdo odsouzen výhradně za tento zločin.

Architektura z hlíny

Mešity Timbuktu jsou samy o sobě architektonickým zázrakem. Postavené z nepálených cihel a hlíny v typickém sahelském stylu, s masivními zdmi a dřevěnými trámy vyčnívajícími z fasád. Tyto trámy slouží nejen jako dekorace, ale i jako „lešení" pro pravidelné opravy po každé sezóně dešťů.

Město je etnicky nesmírně pestré – žijí tu potomci kočovných Tuaregů, Songhajů, Mandé a dalších skupin. Tato směsice kultur se odráží v jazycích, hudbě, oblečení i zvycích.

Malijskou národní specialitou je La Capitaine Sangha – druh nilské ryby podávané s pikantní chilli omáčkou, rýží a smaženým banánem. Alkohol se podává většinou jen v hotelových barech, většina obyvatel je muslimského vyznání a dává přednost čerstvým ovocným šťávám. I přesto má Mali svou značku piva – Flag, nejznámější a nejrozšířenější místní pivo. Malé pivo v restauraci stojí mezi 55 až 100 korunami.

Drama na letišti

Po třech intenzivních dnech, kdy jsme spali tak čtyři hodiny denně, jsme odjížděli na letiště v Timbuktu. Zajímavostí je, že i na vnitrostátních letech dostáváme do pasu razítka – pro mě cenný suvenýr.

A pak… katastrofa. Řidič SUV nezatáhl ruční brzdu. Při vystupování se vozidlo rozjelo a přejelo mi nohu. Křičel jsem jako na lesy. Auto stálo na mé noze asi patnáct vteřin, než se všichni vzpamatovali. Někteří místní si mě dokonce točili na mobil.

Pak místo zpátečky řidič popojel dopředu – nohu mi přejel kompletně.

Modlil jsem se, aby nebyla zlomená. Sportovní boty. Písek. To mě zachránilo – noha se mohla lehce zabořit. Na betonu bych měl jasně zlomené všechny prsty. Na bolest jsem si dal Aulin.

Pak jsme čekali další čtyři hodiny při 12 °C, protože letadlo mělo zpoždění. Přišel ke mně cestující a ptal se, jestli nemám ještě jeden prášek na bolest zubu. Dal jsem mu dva – později se vrátil šťastný, že ho to přestalo bolet.

K letadlu jsem jel přes letištní plochu na vozíku, v doprovodu asi čtyř složek armády. Poprvé v životě. Ano, i v Timbuktu mají vozík pro postižené. Pak se objevil mohutný chlápek, kterému jsem dal Aulin, a po schodech k letadlu mě vynesl jako dámičku. Pomohl mi k sedadlu v přední části. Výjimečná chvíle – v Boeingu 737 s kapacitou pro 130 cestujících nás sedělo patnáct.

Po půlnoci jsme přistáli v Bamaku. Mířil jsem rovnou do privátní nemocnice Clinique Pasteur na rentgen. Mé pojištění se v zemích válečných konfliktů nevztahuje, takže jsem platil z vlastní kapsy. Doktor mě vyšetřil, poslal na rentgen. Potvrdilo se, že je vše v pořádku. Dostal jsem jen léky na bolest. Po druhé hodině ranní jsem taxíkem dorazil do hotelu. Úleva.

Siby – duchovní srdce

I přes bolest jsem se ráno vydal do Siby, asi 50 km jihozápadně od Bamaka. Toto místo je úzce spojeno s legendárním zakladatelem Malijské říše – Soundiatou Keïtou. Podle tradice zde poprvé vstal a chodil, čímž dokázal, že je předurčen stát se králem.

Místní skála Kamablon je považována za posvátné místo. Každých sedm let se tu koná tradiční obřad, při kterém se ústně předávají dějiny Mandingů. Oblast je známá skalními útvary, jeskyněmi a útesy s duchovním významem.

Obyvatelé patří převážně k etniku Mandinka. Silná je tradice griotů – vypravěčů historie, hudebníků a zpěváků. Zúčastnili jsme se tradičních malinských tanců. Bubny, grioti, energie. Úplně jiné Mali než to pouštní.

Siby je považováno za jedno z duchovních srdcí Mandingské kultury – ne kvůli velikosti, ale kvůli symbolice a historii.

Návrat domů

Odlet z Bamaka jsem měl naplánovaný na další den ve 00:25. S asistencí a vozíkem v Bamaku, Istanbulu i Praze jsem se vracel domů. Unavený. Šťastný. Plný zážitků.

Krátký, ale neskutečně intenzivní výlet. Mali – moje 176. navštívená země světa. A další důkaz, že svět je mnohem pestřejší, složitější a lidštější, než jak nám ho popisují titulky.

Poznámka autora:

Mali není destinace pro každého. Není levná, ale je mimořádná. Pro toho, kdo hledá autentický zážitek, kdo chce vidět svět bez filtrů a kdo respektuje místní kulturu – je to cesta, která se vrývá do paměti navždy.