Komorské ostrovy: dobrodružství na zapomenutém kousku ráje

Letadlo přistálo a já jsem byl prvním cestujícím, který vyrazil vstříc novému dobrodružství. Jen hodina a pět minut letu od pobřeží Tanzánie, a přesto jsem se ocitl v úplně jiném světě. Bez zavazadel, která by mě zdržovala, jsem prošel pasovou kontrolou jako vítr.

„Třicet eur," oznámila mi úřednice s kamennou tváří. Vytáhl jsem peněženku a pak jsem si všiml cedule: 30 EUR nebo 50 USD. Vítejte na Komorách, kde matematika funguje podle vlastních pravidel. Nalepila mi vízum do pasu a já vyrazil ven.

Venku mě přivítal tropický vzduch a jediná cesta z letiště, žádná možnost úniku, zácpy jako na všech ostrovních destinacích, které jsem kdy navštívil. Hodina v taxi za patnáct eur mi dala čas zamyslet se nad tím, kam jsem to vlastně přijel.

První večeři jsem si dal v místní restauraci – velký talíř rýže, malá miska s omáčkou a rybou, chilli a malá láhev vody. V hotelu jsem se usadil a sotva jsem si zapnul notebook, světla zhasla. Výpadek proudu. „To se tu stává často," řekl mi recepční s omluvným úsměvem.

Výstup na sopku Karthala

Probudil jsem se s nervózním vzrušením. Dnes mě čekal výstup na Mount Karthala – aktivní sopku, která dominuje ostrovu Grande Comore. S výškou 2 361 metrů je to nejvyšší bod celého souostroví a jedna z nejaktivnějších sopek v oblasti. Naposledy vybuchla v roce 2007, jen osmnáct let předtím. V hlavě mi vrtalo: Doufám, že dnes nebude ten den, kdy se rozhodne pro další erupci.

Výstup začal příjemně. Tropická vegetace, zpěv ptáků a slunce. Můj průvodce – sympatický mladý muž, který mi cestou vyprávěl svůj životní příběh – mě ujišťoval, že to půjde rychle. „Dvě hodiny nahoru, dvě hodiny kolem kráteru a v rychlém tempu hodina dolů," říkal s lehkostí člověka, který tuhle cestu absolvoval stokrát.

Jenže já jsem měl ambice. Šel jsem rychle, možná moc rychle. Ve výšce 2 040 metrů mě to dostihlo. Náhle, brutálně. Sklonil jsem se a zvracel. Výšková nemoc v plné kráse. „Pomalu, pomalu," říkal průvodce, ale bylo už pozdě.

Naučil jsem se lekci, kterou by měl znát každý: sopka si vyžaduje respekt a trpělivost.

Když jsme konečně dosáhli kráteru, zapomněl jsem na všechno nepohodlí. Před námi se rozprostíral jeden z největších aktivních kráterů na světě. V jeho útrobách se skrývalo jezero vyhaslé lávy, připomínka toho, že pod našima nohama dříme obrovská síla. Bylo to děsivé a fascinující zároveň.

„Přijel jsi ve správnou dobu," řekl mi průvodce. „Za týden začne období dešťů. Prosinec až březen je peklo – nikdo sem pak nevystupuje."

Cestou dolů mi vyprávěl o tragédii, která se odehrála nedaleko odtud. Bylo to přesně 23. listopadu, ale o 29 let dříve – v roce 1996. Let Ethiopian Airlines 961 byl unesen třemi zoufalci, kteří chtěli do Austrálie. Kapitán jim opakovaně říkal, že nemají palivo, ale oni ho neposlouchali. Když došlo palivo, pilot se pokusil o nouzové přistání na vodě přímo u pláže hotelu Galawa Beach, asi 25 mil severně od hlavního města Moroni.

„Turisti z hotelu to točili na kameru," vyprávěl mi. „Je to jedno z mála videí skutečného nouzového přistání na vodu. Ze 175 lidí přežilo jen 52. Hosté z hotelu, včetně doktorů na dovolené, okamžitě běželi pomáhat. Všichni tři únosci zemřeli."

Objevování ostrovního života

Následující dny jsem strávil poznáváním Komorských ostrovů, a čím víc jsem toho viděl, tím víc mě tato země fascinovala – a zároveň frustrovala.

Komorské ostrovy jsou oficiálně tři, i když Komorané vám řeknou, že jsou čtyři. Mayotte, čtvrtý ostrov, zůstal francouzským územím, ale místní ho stále považují za součást svého národa. „Je to naše," řekl mi jeden muž v baru. „Francie nám ho ukradla."

Grande Comore, kde jsem pobýval, je nejmladší sopečný ostrov souostroví. V červenci 2025 země oslavila 50. výročí nezávislosti od Francie. Žije tu necelý milion lidí, ale v Marseille a dalších francouzských městech najdete dalších asi 400 000 Komoranů – diaspora je téměř poloviční velikosti populace doma.

Muslimská země s vlastní tváří

Komorské ostrovy jsou z 98 % muslimské, což se projevuje všude. Pět modliteb denně, víkend začínající už v pátek odpoledne (adaptace na evropský model – před francouzskou kolonizací byl volný celý pátek a sobota). Ale i tady vidím změny. Některé ženy kouří, což by v mnoha muslimských zemích bylo nemyslitelné. Ženy také začínají řídit auta – ještě před pár lety to bylo tabu.

„Svět se mění," řekl mi můj průvodce, který hraje fotbal ve druhé divizi a má zajímavý životní příběh.

Svatby za statisíce

Jednou večer jsem seděl v beach baru a pozoroval místní společnost. Bohatí muži si kupovali láhve Red Label whisky a nosili si vlastní ventilátory, aby se osvěžili v dusném večerním vzduchu. Ženy seděly v restauraci, užívaly si jídlo a smích, zatímco jejich manželé nebo přátelé je kontrolovali z povzdáli – nebo seděli u jiného stolu s kamarády.

„Vidíte toho muže?" ukázal mi číšník na elegantně oblečeného třicátníka. „Právě se vrátil z Francie. Pět let pracoval nelegálně v Marseille, aby vydělal na svatbu."

Svatby jsou na Komorách obsesí. Trvají sedm dní, každý den může stát až 5 000 eur, hostů bývá kolem 500. Jde o společenskou prestiž, o ukázání, že jste někdo. Proto tisíce mladých mužů riskují nebezpečnou cestu přes Maroko do Francie – ne kvůli lepšímu životu, ale kvůli jednomu týdnu oslavy. „Děti jsou možné až po svatbě," vysvětlil mi průvodce. „A můžete si vzít dceru tety nebo strýce. Muž může mít až čtyři ženy, jak říká islám."

Ekonomická realita: Ráj s trhlinou

Čím déle jsem na ostrovech pobýval, tím víc jsem si uvědomoval, jak křehká je jejich ekonomika.

Malé pivo Heineken: 4 eura. Velké: 6 eur. Mobilní data – 3 GB za 100 korun. To by nevadilo v Evropě, ale tady, kde průměrný plat je 100 až 300 eur měsíčně, je to katastrofa.

„Jak to lidé přežívají?" ptal jsem se.

„Rodina," odpověděl mi můj průvodce. „Příbuzní ve Francii posílají peníze. Jinak by to nešlo."

Při večeři jsem platil eury. Směnný kurz je 1 euro = 500 komorských franků, ale na mnoha místech berou rovnou eura. Bankomatů je málo a ne vždy fungují. Důležité varování pro cestovatele: Berte si hotovost! Fungují jen karty Visa, Mastercard ani American Express neakceptují.

Ztracený potenciál

Navštívil jsem i opuštěnou továrnu na zpracování ylang-ylangu. Komorské ostrovy jsou největším producentem této vonné rostliny na světě. Existují tři stupně kvality:

• První kvalita – používá Coco Chanel pro své parfémy

• Druhá kvalita – parfémy pro Indii a Čínu

• Třetí kvalita – prodává se turistům

„Proč je továrna zavřená?" ptal jsem se.

Muž, který mě provázel, jen smutně pokrčil rameny. „Vláda. Zavřeli většinu továren. Vývoz téměř neexistuje. Je to zločin proti vlastnímu národu."

Stejný příběh s vanilkou – údajně nejlepší kvalita v regionu, ale žádný systematický vývoz. Ekonomika země stojí na zemědělství a rybolovu, ale potenciál zůstává nevyužitý kvůli korupci a špatné správě.

Temná stránka ráje

Když jsem procházel hlavním městem Moroni, všiml jsem si zavřených budov s nápisy „Hôpital". „Všechny veřejné nemocnice v hlavním městě jsou zavřené," vysvětlil mi místní. „Funguje jen pohotovost a porodnice. Čekáme, až Číňané dostaví novou nemocnici – má to být ta nejmodernější v zemi."

Vláda a Čína

Všude jsem viděl čínské stavební projekty. Nová nemocnice, silnice, budovy. „Číňané nás zachraňují," řekl mi jeden optimista. Ale většina lidí byla skeptická.

„Vláda je zkorumpovaná," říkal mi muž v baru. „Dělají podezřelé obchody s Čínou. Peníze mizí. Učitelé nedostávají platy, nemocnice jsou zavřené, ale ministři jezdí v nových autech."

Setkání s prezidentskou eskortou

Najal jsme si auto s řidičem a vydal se prozkoumat ostrov. Plán byl jednoduchý: navštívit Las Sale, Dos du Dragon, La Grille massif a Maloudja beach. Jeli jsme po úzké silnici, když náhle před námi vyskočila kolona černých SUV s majáky. „Prezident!" vykřikl můj řidič a strhl volant doprava. Auto se téměř škrábalo o skalní stěnu, zatímco kolona projížděla kolem nás rychlostí, která byla na této silnici sebevražedná.

Dopravní peklo v Moroni

Když jsme se večer vraceli do hlavního města, uvízli jsme v zácpě. Čtyřicet minut jsme se pohybovali rychlostí šneka. Jeden pruh tam, jeden zpátky, žádná možnost uhnout.

„Tohle je každý den kromě neděle," řekl mi řidič rezignovaně. „Není řešení. Ostrov je malý, silnice úzké, aut přibývá."

Navštívil jsem několik hotelů – nově postavený Naya Lodge na severu, Intsandra hotel kousek od Moroni. Všiml jsem si, že se staví nový Sofitel. „V roce 2027 budeme hostit olympijské hry Indického oceánu," řekl mi hrdě recepční. „Proto nové hotely."

Fotbal a čarodějnictví

„Zítra máme zápas," řekl mi můj průvodce nadšeně. „Hraju za druhou divizi."

„Navštívíme vždy před zápasem ugangi". Ugangi je komorský termín pro tradiční medicínu a čarodějnictví - tedy místního "witch doctora" nebo léčitele/šamana.

Má nám přinést štěstí. Fotbal je tady náboženství. Fotbal se hraje všude – mezi vesnicemi, často i dvakrát týdně. Národní sport, následovaný basketbalem a volejbalem. V zemi, kde toho moc nefunguje, fotbal dává lidem naději a identitu.

Temné stíny

Ne všechno bylo idylické. Několikrát jsem slyšel, že mladí lidé čím dál více pijí alkohol a berou drogy. „Je to nový problém," řekl mi starší muž. „Dříve to nebylo. Ale teď... mladí nemají práci, nemají naději. Tak hledají útěk." Alkohol je drahý a dostupný jen v některých hotelech a barech.

Latimérie – živoucí fosilie

Navštívil jsem také malé muzeum, kde měli informace o prehistorické rybě, která žije v místních vodách. Vědci ji považovali za vymřelou, dokud nebyla znovu objevena v 20. století.

„Je to živoucí fosilie," vysvětloval mi průvodce v muzeu. „Žije v hlubokých vodách kolem ostrovů. Je to důkaz, že tady může přežít něco, co jinde vymřelo."

Připadalo mi to jako dokonalá metafora pro Komorské ostrovy samotné – místo, kde přežívá něco starého, něco jedinečného, navzdory všem obtížím moderního světa.

Poslední den začal stresem. Objednané taxi nepřijelo. Improvizoval jsem – let čekal a cesta na letiště trvá skoro hodinu. Nakonec se podařilo sehnat jiné taxi za 20 eur (ceny se pohybují mezi 10-20 eury) a vyrazili jsme. Průjezd městem byl, jako vždycky, výzvou. Zácpy, chaos, klaksony. Ale nakonec jsme to zvládli.

Na letišti jsem byl poslední, kdo se přihlásil k odletu. Kontrola byla rychlá – na africké poměry překvapivě rychlá. Letiště je velmi základní – dva malé obchody, jedno letadlo na ploše. Ale internet? Překvapivě dobrý!

Seděl jsem v odletové hale a přemýšlel o posledních dnech. Komorské ostrovy mě překvapily – byly mnohem zajímavější, než jsem čekal.

Doporučil bych Komorské ostrovy?

Záleží na tom, co hledáte. Pokud chcete luxusní dovolenou s dokonalým servisem, jeďte na Maledivy. Pokud chcete bezpečnou, předvídatelnou destinaci, zvolte Mauricius.

Ale pokud chcete autentickou zkušenost, pokud chcete vidět místo, které svět zapomněl, pokud vás zajímají lidé a jejich příběhy více než pětihvězdičkové hotely... pak ano. Komorské ostrovy stojí rozhodně za návštěvu.