Libye – země, kam se nejezdí, ale kam se jet vyplatí

Do Libye je alkohol zakázáno dovážet, a to naprosto striktně, bez výjimek, bez tolerance a bez jakéhokoliv prostoru pro diplomatické vysvětlování nebo omluvy. Toto pravidlo jsem znal. Byl jsem na něj připravený, nebo jsem si to alespoň myslel. Před odletem jsem pečlivě zkontroloval svá zavazadla, ujistil se, že v nich není nic, co by mohlo způsobit problémy, a nastoupil do letadla s klidným svědomím člověka, který udělal vše správně. Jenže právě tato přílišná sebejistota, tato pohodlná víra v to, že máme vše pod kontrolou, nás někdy dostane do situací, které jsme vůbec nečekali a na které jsme rozhodně připraveni nebyli.

Po přistání na libyjském letišti jsme čekali přibližně hodinu, než úředníci zaregistrovali naše elektronická víza do svých systémů. Byl to čas plný nejistoty a tiché nervozity, jaká provází každý příjezd do země, o které víte jen to, co vám řekla média a cestovní varování ministerstva zahraničí. Pak jsme prošli imigrační kontrolou a následně jsme se dostali ke kontrole zavazadel. Byl to standardní proces, nebo se tak alespoň zdálo. Jenže pak se zastavili u jednoho z mých zavazadel. Celníci ho chtěli prohlédnout a s vážnými výrazy ve tváři se mě ptali, co mám uvnitř, protože přístroj ukázal obrys lahve.

Byl jsem naprosto klidný. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že se jedná o naprosté nedorozumění, o rutinní kontrolu, která skončí za třicet sekund. V mysli jsem si říkal, že jsem tam pravděpodobně zapomněl lahev vody, tu obyčejnou plastovou lahev, jakou nosí každý cestovatel v batohu. Jenže když celník sáhl do zavazadla a vytáhl onu záhadnou lahev, ukázalo se, že to není lahev vody. Byla to malá lahvička vína. Víno, které jsem si vzal do letadla, protože jsem ho nestihl na letišti dopít, a které jsem pak v záplavě příprav a nastupování jednoduše zapomněl v batohu. Malá lahvička, v níž zbývalo absolutní maximum jeden lok, možná ani to ne. A přesto stačila k tomu, aby se celý příběh mého příjezdu do Libye radikálně změnil.

Výslech, úředníci a rituální vylití vína na záchodě

To, co následovalo, bylo zároveň stresující i absurdně lidské. Byl jsem odveden do kanceláře, kde proběhl výslech, který byl svou povahou formální, ale atmosférou překvapivě snesitelný. Úředníci se mě ptali, zda jsem v Libyi poprvé, a já jsem odpovídal ano, protože to byla pravda. Snažil jsem se co nejjasněji a nejklidněji vysvětlit, že to nebyl záměr, že o pravidle zakazujícím dovoz alkoholu jsem věděl, že jsem se na něj připravil, ale že tato konkrétní lahvička byla prostě a jednoduše velký omyl, nešťastná náhoda, výsledek roztržitosti a spěchu při nastupování do letadla, nikoliv vědomý pokus o porušení libyjských zákonů. Vysvětloval jsem to znovu a znovu, různými slovy, s maximální mírou klidu a upřímnosti, jakou jsem v tu chvíli dokázal vykouzlit.

Vše bylo sepsáno do protokolu. Úředníci, kteří mohli být přísní a nepříjemní, byli nakonec překvapivě milí. Jejich přístup byl profesionální, ale zároveň lidský, jako by chápali, že před nimi stojí zmatený cestovatel, nikoliv pašerák alkoholu. Po sepsání veškeré dokumentace přišel moment, který byl svou symbolikou téměř filmový.

Všichni jsme společně vyšli, zamířili na toalety a tam, přede mnou, úředníci obsah lahvičky vylili do odtoku a nechali ho odtéct do země.

Byl to rituál, který byl zároveň absurdní i hluboce vážný, připomínka toho, že jsem vstoupil do země s vlastními pravidly, vlastní kulturou a vlastním pohledem na svět, a že tato pravidla jsou zde reálná a platná bez ohledu na to, jak nám mohou připadat vzdálená nebo nepochopitelná.

Povinný doprovod, tři muži a šest dní na libyjských silnicích

Na letišti na nás čekali lidé, kteří měli být naší stálou společností po celých šest dní cesty. V Libyi se totiž jako cizinec nemůžete pohybovat sami. To není doporučení ani rada, je to povinnost zakotvená v pravidlech pro zahraniční návštěvníky, a je to pravidlo, které má svůj hluboký důvod v reálné situaci země, která stále hledá svou stabilitu a bezpečnost. Náš povinný doprovod tvořili tři muži, každý s vlastní rolí a vlastní osobností.

Abdul Salam byl naše úřední ochranná složka, člověk, jehož úkolem bylo registrovat nás na každém místě, které jsme navštívili, zajišťovat, aby naše přítomnost v zemi byla vždy evidována a aby vše probíhalo v souladu s libyjskými předpisy. Mehdi byl náš řidič, muž, který po šest dní seděl za volantem a bezpečně nás převezl přes stovky kilometrů libyjských silnic, pouštních cest a horských průsmyků. A Mifta byl náš průvodce, člověk, který nám otevíral dveře do libyjské historie, kultury a každodenního života, který nám vysvětloval, co vidíme, a pomáhal nám chápat zemi, do které jsme přijeli. Tito tři muži se o nás starali po celých šest dní, během nichž jsme najezdili přibližně 1600 kilometrů napříč zemí, která je mnohem víc než to, co o ní říkají zprávy.

Ceny, které vyrazí dech, a realita, která je vrátí zpět

Existují čísla, která vás donutí zastavit se a přemýšlet. Ceny v Libyi jsou přesně taková čísla. Litr benzínu za 0,30 Kč. Krabička cigaret za 5 Kč. Káva za 6 Kč. Jsou to čísla, která na první pohled vypadají jako překlep, jako chyba v kalkulaci, jako výsledek špatného přepočtu měn. Ale jsou reálná. A jsou fascinující i děsivá zároveň, protože za nimi se skrývá příběh, který je mnohem složitější než pouhý seznam cen na tržišti.

Doma v České republice stojím u pumpy a nadávám. Nadávám na ceny benzínu, na zdražování ropy, na to, jak se každý litr promítá do rodinného rozpočtu. Je to rituál, který sdílím s miliony dalších lidí po celé Evropě, rituál nespokojenosti s cenami, které nám připadají neúnosné. A pak přiletím do Libye a přestanu chápat svět. Za cenu jednoho litru benzínu v České republice bych zde dokázal natankovat zhruba 140 litrů. Celé auto. Ještě auto sousedovo. A ještě by mi zbylo na kávu, která je mimochodem lepší, než jsem pil v mnoha jiných zemích světa, včetně Eritreje, která je sama o sobě zemí s bohatou kávovou kulturou.

Libye je jedním z největších exportérů ropy v celé Africe. Tato země doslova sedí na moři černého zlata, které pohání ekonomiky celého světa. Libyjec zaplatí za benzín méně, než zaplatí za žvýkačku. Je to číslo, které se zdá být výsledkem nějakého ekonomického ráje, ideálního světa, kde energie je levná a dostupná pro každého. Jenže Libyjec nemá funkční stát. Nemá vládu, které by věřil, instituci, která by ho zastupovala a chránila jeho zájmy. Nemá bezpečnost, na kterou by se mohl spolehnout, jistotu, že zítra bude stejně klidné jako dnes. Nemá instituce, které by ho chránily před svévolí, korupcí a násilím, které jsou v různé míře přítomny v každodenním životě země rozdělené mezi různé mocenské skupiny a zájmy.

Cena benzínu je jen číslo na displeji čerpací stanice. Je to číslo, které vidíte, které dokážete porovnat, které vás může překvapit nebo potěšit. Ale stabilita, bezpečnost a svoboda se na žádném displeji nezobrazí.

Nejsou to čísla, která by se dala jednoduše porovnat nebo změřit. Jsou to hodnoty, které si uvědomíte teprve tehdy, když je nemáte, nebo když vidíte lidi, kteří je nemají, přestože mají levný benzín, levné cigarety a levnou kávu. Příště, až budu stát u pumpy a nadávat na ceny, připomenu si Libyi. Ne proto, abych byl vděčný za drahý benzín, ne proto, abych si říkal, že je přece mohl být hůř. Ale proto, abych si uvědomil, co doma stále máme, co považujeme za samozřejmé, co si většina z nás ani neuvědomuje jako hodnotu, dokud to neztratí nebo dokud to neuvidí v nepřítomnosti někde jinde.

Libye? Ano, opravdu Libye. A bylo to parádní.

Když jsem přátelům a rodině říkal, kam jedu, reakce byly předvídatelné. Většina z nich na mě koukala jako na člověka, který se zbláznil, jako na dobrodruha v tom nejnebezpečnějším slova smyslu. Ministerstvo zahraničních věcí vydává varování pro cestování do Libye, média přinášejí zprávy o nestabilitě, konfliktech a nebezpečí. A přesto jsem šel. A přesto to bylo úžasné. Tato věta zní jednoduše, ale za ní se skrývá šest dní zkušeností, které mění způsob, jakým se díváte na svět, na média, na cestování a na to, co vlastně znamená nebezpečí.

Za šest dní jsme projeli trasu, která byla skutečně výjimečná a která by zasloužila samostatnou knihu, nikoliv pouhý blog na našem webu.

Ghadames, pouštní perla zapsaná na seznamu UNESCO, město s bílými uličkami a stínem, které bylo navrženo tak, aby přežilo nesnesitelné pouštní vedro, město, které je architektonickým zázrakem a zároveň živým dokladem lidské vynalézavosti.

Nalut, berberská pevnost tyčící se na skalním ostrohu, místo, které vám při pohledu na ně připomene, že lidé stavěli pevnosti a města na místech, která se zdají být nepřístupná, protože nepřístupnost byla jejich nejlepší obranou.

Qasr Al-Hajj, kruhový sýpkový hrad, který vypadá jako z jiného světa nebo z jiné dimenze, jako stavba, kterou by vymyslel architekt budoucnosti, nikoliv středověký stavitel.

Kabaw, zapomenuté berberské město, které nese v sobě ticho míst, jež svět přestal navštěvovat a která tím pádem uchovala svou autentičnost nedotčenou turistickým průmyslem.

Tripoli, hlavní město, bylo živé, barevné a překvapivě přívětivé. Bylo to město, které vás překvapí svou energií a svou ochotou přijmout návštěvníka, který přišel s otevřenou myslí a bez předsudků.

A pak Sabratha a Leptis Magna, dvě místa, která jsou mezi milovníky antické historie legendární, dvě místa, kde stojíte uprostřed římských ruin a uvědomujete si, jak obrovský byl vliv Říma, jak daleko sahala jeho architektura a kultura, a jak neuvěřitelné je, že tyto stavby přežily staletí a stojí zde dodnes, čekají na návštěvníky, kteří jsou ochotni přijet do země, jíž se většina turistů vyhýbá.

Realita na zemi byla bezpečná, skvělá a daleko nad jakýmkoliv očekáváním. A co bylo možná nejpozoruhodnější ze všeho, tato místa byla téměř bez turistů. Žádné fronty, žádné davy, žádný turistický průmysl, který by přepisoval autenticitu na zboží. Jen my, naši průvodci a tisíce let historie, která čekala na to, aby ji někdo přišel vidět.

Svět je plný příběhů, které nám média nevyprávějí celé

Svět je plný míst, o kterých nám média říkají jen část příběhu. Říkají nám o nebezpečí, o konfliktech, o varováních a zákazech. A tato část příběhu je reálná, nelze ji ignorovat nebo zlehčovat. Ale není to celý příběh. Celý příběh zahrnuje také lidi, kteří vás přivítají s úsměvem, průvodce, kteří vám s láskou vysvětlují historii své země, celníky, kteří jsou přísní, ale nakonec lidští, řidiče, kteří vás bezpečně převezou přes stovky kilometrů pouštních silnic, a kávu, která je lepší než cokoliv, co jste pili jinde.

Libye je jedním z těchto míst. Zemí, která je složitá, rozporuplná, krásná i bolestná zároveň. Zemí, kde litr benzínu stojí méně než žvýkačka, ale kde funkční stát a bezpečnost jsou vzácnějším zbožím než ropa. Zemí, kde římské ruiny čekají na návštěvníky v téměř dokonalém tichu, kde berberské pevnosti hledí z horských ostrogů na pouštní horizonty a kde malá lahvička vína v batohu může změnit váš první den v zemi na nezapomenutelný příběh o celnicích, protokolech a rituálním vylití alkoholu na záchodě letiště.

Příště, až budete přemýšlet, kam jet, zkuste se zeptat ne jen na to, kde je bezpečno, ale také na to, kde je příběh. Protože příběhy nejzajímavější a nejhlubší se často nacházejí na místech, kam ostatní nejezdí. A Libye je přesně takovým místem.