Expedice Antarktida s mou malou průzkumnicí

Den D. 423 dní čekání. Stálo to za to.

Řekněte mi – kdo z vás si rezervuje dovolenou 423 dní dopředu? My ano. Protože na Antarktidu se nečeká na poslední chvíli. Rezervace v prosinci 2024, datum v kalendáři zakroužkované červenou fixou a pak dlouhý, vzrušující a místy nekonečný odpočet. A teď? Teď nám cesta konečně začíná – je 26. ledna 2026.

Beru s sebou svou sedmiletou dceru Emmi na místo, kde jí bude osm. Na konec světa. Doslova. Mnozí se mě ptali, jestli není moc malá. Já se ptám – kdy jindy? Kdy jindy jí ukázat, že svět je obrovský, že sny se plní a čekání má smysl? Nechci jí Antarktidu vysvětlovat z učebnice. Chci, aby si pamatovala pocit, že svět je větší než její pokoj, že existují místa, kde je člověk jen host, a že některé věci stojí za to dlouho plánovat.

Určitě si nebude pamatovat všechny detaily. Ale bude vědět, že její rodiče řekli „ano" dobrodružství místo „počkej, až budeš starší."

Cesta začíná: Istanbul, Buenos Aires a nejjižnější město světa

Naše dobrodružství startovalo v pulzujícím Istanbulu, kde jsme měli den volna, a pak odletěli se společností Turkish Airlines směrem do Jižní Ameriky. Už samotný Istanbul je světem sám o sobě – minarety, vůně koření, Bospor. Ale to byl jen rozehřívací bod před tím, co nás čekalo.

Po 18 hodinách v letadle nás přivítalo Buenos Aires. 30 °C, rytmy tanga, nádherná architektura a energie, která nás pohltila. Strávili jsme tam první dny a nasávali atmosféru argentinské metropole – od barevné čtvrti La Boca až po elegantní Palermo.

V Puerto Madryn nás čekala patagonská divočina – Emmi poprvé v Jižní Americe viděla volně žijící zvířata a do sbírky si přidala tučňáky, lamy guanaco, lachtany, pštrosy nandu i pásovce. Finální bod před vyplutím na Antarktidu? Ushuaia – nejjižnější město planety. Místo, kde silnice opravdu končí a za ní je už jen moře, vítr a ledovce. Sjeli jsme řeku Lapataia na raftu, procházeli národním parkem Tierra del Fuego, kochali se nádhernými výhledy na okolní zasněžené hory Argentiny i Chile – a pak? Nalodili se. Směr šestý kontinent a sedmý světadíl.

Na palubě Celebrity Equinox – plovoucí svět sám o sobě

Celebrity Equinox je loď společnosti Celebrity Cruises a věřte mi – jakmile vstoupíte na palubu, pochopíte, proč si lidé vybírají právě tento způsob cestování. Není to jen dopravní prostředek. Je to plovoucí resort, kde každý den nabízí nový zážitek.

Gastronomie – pro každou chuť i náladu

Jedním z největších překvapení byla šíře a kvalita stravování. Loď nabízí celkem deset restaurací a stravovacích konceptů, a to jak v ceně plavby, tak prémiových. Room service funguje 24 hodin denně – snídaně do kajuty se skleničkou pravého šampaňského s výhledem na ledovce? Proč ne. K dispozici je i šest barů, kde si můžete zpříjemnit plavbu za každého počasí.

Po dnech plných výletů a chůze po tučňáčích koloniích přišel čas na regeneraci. Canyon Ranch SpaClub na palubě nabízí kompletní wellness zážitky – termální sauny, parní lázně, tropická sprcha a relaxační lehátka s výhledem na moře. Absolutní luxus po návratu ze zimy.

A co dělat, když zrovna nejste na výletu nebo u stolu? Celebrity Equinox myslí na každého.

Na 15. palubě se nachází půl akru skutečné živé trávy uprostřed oceánu. Kroket, golf, bocce, piknik – nebo můžete jen ležet a koukat na nebe. Emmi si zde během těch teplých dnů plavby hrála, jako by byla doma na zahradě.

Je zde dokonce Hot Glass Show – živá sklářská show, kde umělci přímo před vámi foukají a tvarují sklo. Dále velké divadlo s broadwayskými produkcemi, komediálními show a hudebními večery. Casino – pro ty, kdo chtějí trochu vzrušení i bez Drakeovy úžiny. Venkovní kino nebo basketbalové hřiště, knihovna, galerie umění nebo Celebrity iLounge.

A pro ty nejmenší? Emmi si rychle našla kamarády v dětském klubu, kde profesionální animátoři připravují program šitý na míru různým věkovým skupinám. Takže ano – Antarktida je i pro děti!

Drakeova úžina – zkouška odvahy

Z Ushuaie jsme vypluli kolem legendárního Mysu Horn v Chile – místa přezdívaného „hřbitov lodí", kde se Atlantský a Tichý oceán srážejí s drtivou silou. A pak přišla Drakeova úžina.

Den a půl. Vlny o výšce pěti až sedmi metrů. Loď se houpala, horizont zmizel a zůstalo jen šedé nebe a šedé moře. A my? Bez mořské nemoci. Emmi občas z našeho balkónu sledovala vlny s výrazem, který jsem u sedmileté holčičky nečekal. Klid. Zvědavost. Odhodlání. Odměna? Antarktida.

Antarktida – místo, kde je člověk jen hostem

Jsou okamžiky, které se nedají nafotit. Které nepůjdou sdílet na Instagram. Které prostě žijí jen v nás – hluboko, tiše, navždy.

Tohle byl jeden z nich. Stáli jsme na palubě. Kolem nás ledovce vysoké jako paneláky – modré, bílé, průsvitné, jako by je někdo vyřezal ze skla. Vzduch byl tak čistý, že ho bylo téměř bolestivé dýchat. Ticho. Absolutní, téměř posvátné ticho – přerušované jen občasným hlubokým prasknutím ledu, které se neslo vodou jako vzdálený hrom, a osamělým výkřikem albatrosa kroužícího vysoko nad námi.

A pak se to stalo. Nejdřív jeden výdech – takový ten charakteristický gejzír páry vystřelující do studeného vzduchu. Srdce vám přeskočí, protože víte. Víte, co to je. Pak druhý. Třetí. Tři velryby. Keporkaci – největší a nejnádhernější tvorové, které jsem kdy v životě viděl – se pomalu, majestátně, naprosto klidně přiblížili k naší lodi. Ne na sto metrů. Ne na padesát. Na vzdálenost, kdy vidíte záhyby jejich kůže. Vzdálenost, kdy slyšíte jejich dech – hluboký, mocný, pradávný.

Zastavili se. Jako kdyby věděli, že tam jsme. Jako kdyby si nás přišli prohlédnout stejně, jako jsme si my přišli prohlédnout je. Ani nevím proč, ale najednou jsem pochopil, jak malí jsme. Jak malí jsme všichni.

Jak tato obrovská, klidná, lhostejná krása existovala dávno před námi a bude existovat dlouho po nás.

Emmi stála na špičkách u zábradlí, oči dokořán, ruce sevřené, a nahlas pronesla: „Tati, ježiš, ony jsou velký, ony jsou úplně velký a stříkají vodu."A já jsem věděl, že má pravdu. Keporkaci jsou tvorové, kteří žijí desítky let, cestují tisíce kilometrů a komunikují zpěvem, který se nese oceánem na stovky mil. Jsou to bytosti s pamětí, s vazbami, s příběhy, které nikdy nepochopíme. A oni si ten den vybrali, že se k nám přiblíží. Že nám dovolí být součástí jejich světa – na pár vteřin, na pár dechů, na okamžik, který nezapomeneme snad do konce života. Protože jsou věci, které se nedají vysvětlit. Které se musí zažít.

Falklandské ostrovy – poklad na konci světa

Toto vzdálené zámořské území Spojeného království ukrývá jeden z největších přírodních pokladů světa – a my jsme měli obrovské štěstí, že jsme mohli zakotvit. Není to úplná samozřejmost a díky velmi proměnlivému počasí je šance padesát na padesát.

Hlavním cílem byl Volunteer Point – největší kolonie tučňáků královských s přibližně 3 000 jedinci. Cesta trvala necelé tři hodiny terénním vozem přes bažiny a drny od hlavního města Stanley – a věřte mi, každý výmol stál za to. Na jednom místě jsme viděli tři druhy tučňáků najednou: královské, oslí a magellanské. Stáli jsme mezi nimi, tiše, bez pohybu, a oni nás prostě ignorovali. Jako kdybychom tam patřili. A právě tady, na Falklandech, viděla Emmi první tučňáky, kteří patří k těm největším na světě! Domů si navíc veze vzpomínku přímo z kapitánského můstku, kde jí kapitán lodi slavnostně nasadil svou čepici. Větší dárek k narozeninám si nedovedu představit.

Uruguay a cesta domů

Jako bonus jsme stihli návštěvu nádherného Colónia del Sacramento v Uruguayi – historického města zapsaného na seznam UNESCO, kde dlažba uliček pamatuje doby španělských conquistadorů. A samozřejmě Montevideo – živé, barevné, s výborným jídlem a přátelskými lidmi. Pak nás čekal dlouhý, ale komfortní let v business class se společností Turkish Airlines z Buenos Aires přes Istanbul zpět do Prahy. S plnými srdci, unavenýma nohama a hlavami plnými vzpomínek.

Emmi. Byla jsi skvělou parťačkou – statečnou, zvídavou a vždycky s úsměvem (až na ty copánky a ztracenou zimní bundu). Zvládla jsi tento náročný výlet na jedničku.

Jednadvacet dní. Tři kontinenty. Jeden konec světa. A jedna holčička, která teď ví, že svět je obrovský – a že ona v něm má své místo. Děkuji ti za toto dobrodružství. Příští zastávka? Kdo ví.