7 dní v Tibetu: Kde vzduch nestačí, ale zážitky přetékají

Existují místa, která člověka promění dřív, než stačí pochopit, co se vlastně děje. Místa, která se nenápadně dostanou pod kůži a už tam zůstanou. Tibet je přesně takovým místem. Náš příběh přitom nezačíná idylickým úsvitem nad zlatými střechami chrámů, ale docela prozaicky — malým práškem o velikosti aspirinu. Po jeho užití zůstává na jazyku kovová pachuť a s ní i jistota, že každé pivo bude chutnat jako ze starých ponožek.

Diluran, nafialovělé rty a jiné přivítací rituály

Ještě než v Pekingu nastoupíme do letadla směr Lhasa, Tibet si začíná vybírat svou daň. Diluran — nenápadná tableta s velmi nápadnými vedlejšími účinky — zanechává v ústech kovovou až železitou pachuť, která promění každý perlivý nápoj v cosi téměř nepoživatelného. Od Coca-Coly po minerálku, vše najednou připomíná vodu z rezavé trubky.

Důvod je prostý: pomoci tělu zvládnout prudký přechod z nulové nadmořské výšky na 3 650 metrů a následně během několika dní až do 5 250 metrů nad mořem, s minimální možností aklimatizace. Pivo může počkat. Nadmořská výška ne.

Ani Diluran však není zázračným štítem. Každý reaguje jinak. Někdo bojuje s dechem i při mírném stoupání, jako by měl v plicích plachtu místo vzduchu. Jiný pociťuje brnění končetin, jako by jím procházely slabé elektrické výboje. Další stráví noc bez spánku.

A pak přichází první ráno ve výšce přes pět tisíc metrů — a s ním pohled do zrcadla: rty zbarvené do fialova, jako po koupeli v ledové vodě. Tibet vás přivítá bez příkras, ale s naprostou upřímností.

Pro případ nejhorší nouze máme s sebou ještě jednoho netradičního pomocníka — Viagru. Nejde o vtip. Tento lék může při akutní výškové nemoci pomoci rozšířit cévy a usnadnit dýchání. Dvacet tablet v lékárničce jako pojistka. A na letišti v Lhase? Kyslíkové bomby volně k dostání — malé přenosné lahvičky, které se ve chvíli, kdy se vzduch zdá být pouhým přeludem, stávají neocenitelným spojencem. Sáhnete po nich bez váhání a bez ironie.

Fyzika vařící vody, která vlastně nevře

Nadmořská výška neovlivňuje jen lidské tělo, ale i fyzikální zákony každodenního života. S rostoucí výškou klesá atmosférický tlak, a s ním i bod varu vody. Zatímco na hladině moře voda vře při 100 °C, ve výšce přes 5 200 metrů to je přibližně 82 °C. Voda sice bublá a páří — vypadá přesvědčivě — ve skutečnosti je však výrazně chladnější než jsme zvyklí. Výsledkem je jediné: vaření trvá podstatně déle a na výsledku to znát je.

Letiště, baterie a pravidla mezi řádky

Hned na začátku cesty přichází první administrativní překvapení. Lithiové baterie jsou na vnitrostátních letech v Číně přísně regulované — záleží na jejich kapacitě. Při odbavení nám je bez výjimky zabavili s tím, že si je můžeme do sedmi dnů vyzvednout z úschovny, jinak budou zlikvidovány. Absolvovat cestu pro baterie a následně se znovu podrobit celé bezpečnostní proceduře od začátku bylo sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Vzal jsem to za celou skupinu, abychom to nemuseli podstupovat všichni najednou. Kdo cestuje s elektronikou, ať si tohle pravidlo raději ověří předem.

Zajímavý systém funguje i při odletu z Tibetu. Po odbavení zavazadel je nutné několik minut vyčkat. Na velké tabuli se zobrazí číslo letu a sedadla — ale pouze tehdy, pokud zavazadlo obsahuje položky, jejichž vývoz z Tibetu do Číny není povolen, přestože technicky v Číně stále jste. Kdo tuto praxi nezná a bez čekání pokračuje dál, riskuje, že jeho zavazadlo do cíle vůbec nedorazí. Nám to naštěstí včas vysvětlil náš průvodce.

Velký bratr je všude. A netají se tím.

Tibet ani Čína nejsou destinace pro ty, kteří citlivě vnímají přítomnost dohledu. Kamery jsou všudypřítomné — husté, samozřejmé jako pouliční lampy. Vstup do centra Lhasy, do chrámu i do Národního parku Qomolangma znamená kontrolu pasu a bezpečnostní prohlídku. Bez výjimek.

Cestování vlakem první třídy ze Šigatse do Lhasy bylo krásným a pohodlným zážitkem — jízda trvá přibližně dvě hodiny a dvacet minut. Doklady však musíte předložit při vstupu na nádraží i při výstupu na druhém konci. Náš průvodce s lehkým úsměvem poznamenal, že tyto kontroly pomalu ubývají — prý proto, že si na ně stěžují čínští turisté. Jak ironické.

Vrchol celého systému přichází nenápadně — na palubě letadla z Pekingu do Lhasy a zpět. Agent s kamerou systematicky natáčí cestující během celého letu. Zpočátku si ho téměř nevšimnete — dokud se objektiv nezaměří přímo na vás. Bez upozornění, bez omluvy. Prostě součást cesty.

A v našem minivanu? Vnitřní kamera a neúnavné pípání, které neutichá, dokud si všichni nezapnou bezpečnostní pásy. Jako by i auto bylo dalším článkem ve službách dohledu.

Ztraceni v překladu — a to doslova

Komunikace v Tibetu a Číně je kapitola sama pro sebe. Angličtina zde prakticky neexistuje a jazyková bariéra je absolutní. Vstoupíte do obchodu nebo restaurace, pokusíte se usmát a říct cokoliv — a narazíte na zeď naprostého nepochopení. V tu chvíli se mobilní telefon stává nejlepším přítelem, záchranným lanem i diplomatem v jedné osobě.

V restauracích pomáhají obrázková menu nebo jednoduché gesto namířené na displej překladače. Slova nestačí, ale úsměv a trpělivost ano. Jako solitér jste v Číně bez technologie absolutně, dokonale a nezpochybnitelně ztraceni.

Podobný labyrint čeká i na digitální frontě. Wi-Fi v hotelech funguje — ale Facebook, Instagram, Viber, WhatsApp ani LinkedIn si nespustíte. Vše je blokováno. Pro normální fungování je nutné mít předem nainstalovanou eSIM a promyšlené VPN řešení. Fyzická platební karta je zde k ničemu — vše funguje přes WeChat Pay nebo Alipay a QR kódy. Stačí do nich nahrát svoji kartu, ale fyzicky s ní nezaplatíte nikde. Čína i Tibet jsou moderní — jen po svém. Můj obchodní partner mi sdělil, že hotovost neviděl celých deset let.

Exoti na střeše světa, osmičky ve výtahu a houba za zlato

Být v Tibetu jako Evropan má ale i svoji kouzelnou stránku. Na některých místech jsme si připadali jako vzácný druh, který sem náhodou zabloudil. Místní na nás hleděli s upřímným úžasem, usmívali se, chtěli se s námi fotit a natáčeli nás na telefon. Byli jsme jejich exotikou — a oni tou naší. Přátelská zvídavost bez jediné stopy zlomyslnosti.

Hotely, ve kterých jsme nocovali, nesly čtyřhvězdičkový standard — a skutečně mu dostály. Velké pohodlné postele (jedna z nich ve Lhase byla rozlehlá jako malé letiště, kde by se pohodlně vyspalo pět lidí), zvlhčovač vzduchu, obrovská plazmová televize, kompletní hygienické vybavení včetně zubního kartáčku, hřebene, krému a zubní pasty, vyhřívaná prkénka — prostě vše pro maximální pohodlí.

Jeden detail nás ale pobavil: všechny pokoje v hotelech, kde jsme bydleli, začínaly číslicí 8. Pokoj ve čtvrtém patře, který by byl jinak číslo 423, zde nese označení 8423. Důvod? Osmička symbolizuje bohatství. A kdo by nechtěl spát v pokoji štěstí?

Na tibetských trzích vás pak čeká jiný druh komodity. Vedle šafránu, modlitebních praporků, sošek Buddhy a všemožných suvenýrů dominuje cordyceps — parazitická houba rostoucí z housenek, v tradiční čínské medicíně považovaná za zázračný lék. Prodává se doslova na každém rohu a rozhodně není levná: jeden gram stojí od 180 do 268 yuanů — pro přepočet vynásobte třemi.

Dalším tibetským hitem je sušené jakové maso, různě kořeněné — voňavé, tmavé, výrazné. V restauracích ho lze občas ochutnat i v polévce. Jenže pozor — porce mají zcela jiné měřítko, než jsme zvyklí. Co u nás bývá polévkou pro jednoho, je v Tibetu hrnec pro čtyři. Když si každý ze skupiny objednal jednu porci, zbývalo tolik jídla, že bychom nakrmili celou restauraci. Smáli jsme se, dokud nás nezabolelo břicho. Jídla jsme si zde opravdu užili do sytosti.

Barevné vstupenky, nejvýše položený klášter a palác, který nás dostal do kolen

Při každém vstupu do chrámu jsme dostávali vstupenky — ale ne ledajaké. Krásně barevné, zdobené, téměř jako malá umělecká díla. Každou si schovávám. Jsou pro mě více než suvenýr — jsou to vstupenky do vzpomínek.

A vzpomínky nabývaly na intenzitě s každým metrem nadmořské výšky. Vrcholem — doslova i přeneseně — byl palác Potala, ikonická buddhistická stavba zapsaná na seznamu UNESCO, tyčící se nad Lhasou jako něco ze snu. Cesta k ní však není jen duchovní — je fyzická, náročná a nezapomenutelná. Vyčerpání, bouchající hlava, tělo vzpírající se každému dalšímu schodu. A přesto — nebo právě proto — je pohled z vrcholu a návštěva celého komplexu něco, co se nedá popsat. Jen zažít.

Základní tábor: místo, kde se čas zastavil

A pak přišel ten okamžik, kvůli kterému jsme sem vlastně přijeli. Dlouhá, ale úžasná cesta z Lhasy přes hory do města Šigatse a dále k základnímu táboru Everestu — místu, kde se vzduch téměř rozplývá, ale výhled vám bere dech úplně jinak. Stát pod nejvyšší horou světa a vnímat tu absolutní ticho i majestátnost okolo — to je zážitek, který si s sebou odvezete navždy. Nejen ve fotografiích. Především uvnitř.

Tibet vám nevezme jen dech — vezme vám měřítko. Všechno, co jste považovali za velké, náhle vypadá jinak. A to, co jste považovali za samozřejmé — vzduch, teplo, signál, svobodu pohybu — získá zcela novou hodnotu. Možná proto se sem lidé vracejí. Nebo možná proto, že Tibet jednou pod kůží, zůstane pod kůží navždy.