Tam, kde si muži malují tváře kvůli lásce

Daniel Valchovník

1 day ago

11 min read

Cesta do Nigeru za nejvyšším hliněným minaretem a sahelským tancem krásy

Muž ve zlatém boubou

Ještě na palubě jsem si nemohl nevšimnout muže v nápadně slavnostním oděvu: ve zlatavém boubou, tradičním sahelském hávu, s bílým šátkem přehozeným přes rameno. Lidé kolem něj vstávali, aby ho uctivě pozdravili, přestože ho zjevně osobně neznali. Mohl to být sultán, emír, náčelník kantonu, stejně dobře marabut, imám nebo prostě vlivný podnikatel. V Sahelu takové rozdíly navenek splývají. Důležité je jen to, že si taková osobnost veřejnou úctu zaslouží i od cizích lidí, a dostane ji.

Patnáct dolarů za upřímnost

Po přistání následoval nigerský kontrolní maraton: nejdřív kartička očkování proti žluté zimnici, pak ještě na nástupním mostě kontrola pozvacího dopisu, a teprve potom klasická pasová kontrola. Za přepážkou seděl úředník a zeptal se mě, čím se živím.

Odpověděl jsem popravdě: majitel cestovní kanceláře. Byla to chyba. Oči se mu rozsvítily, prý mám určitě hodně peněz, takže by si řekl o patnáct dolarů. Předstíral jsem, že nerozumím, a on se nevzdával. Vytáhl mobil s překladačem a naťukal mi otázku, na kterou jsem měl odpovědět přímo do aplikace. V tu chvíli se mu ale telefon zasekl. Odpovídat jsem tak nemusel, úředník to dále neřešil a pustil mě dál.

Pas si ale nechal. Místo něj mi dal do ruky vyplněný lístek, protože pas měl později vyzvednout na imigračním úřadě můj průvodce. Je to prý běžný postup pro ty, kdo si o vízum nezažádali přímo na ambasádě, ale na základě místního pozvání. Celý desetidenní pobyt jsem tak strávil s tímto kouskem papíru jako jediným důkazem, že v zemi legálně jsem. Cestovní pas jsem dostal zpět až v den odletu.

Padesátý stát na mapě

Vystoupil jsem rovnou do vedra pozdního nigerského odpoledne, mezi prach a horko Niamey. Do kompletní mapy Afriky mi zbývalo pět států, včetně Nigeru, a Niger byl padesátý z padesáti čtyř. Slavnostně jsem si na pokoji pustil píseň Visacího zámku „Padesát“, protože některé milníky se prostě musí oslavit kulturně. Po sedmadvaceti letech cestování po kontinentu, které začalo nenápadnou pracovní cestou do Mosambiku v roce 1999, jsem pořád nenašel lepšího učitele trpělivosti. Afrika vás naučí, že tu nic nejde podle plánu, a že to přesto vždycky nějak dopadne.

Klidné letiště, neklidná minulost

V Niamey byl ten den klid. O to nápadnější byl kontrast s tím, co se na stejném letišti odehrálo o pár týdnů dřív. Podle tehdejších zpráv zaútočili v noci na 29. srpna vzbouření vojáci na vojenskou základnu uvnitř areálu mezinárodního letiště. Podle úřadů zadrželi některé své spolubojovníky a začali střílet na „určitá citlivá místa“ ve městě. Boje se rozlily až k prezidentskému paláci, na několik hodin vypadla z provozu státní televize i rozhlas a výbuchy i střelba se v Niamey ozývaly celé hodiny.

Vzpouru nakonec potlačila nigerská armáda za pomoci ruských žoldnéřů z takzvaného Afrického sboru, tedy nástupnické struktury po Wagnerově skupině, která v Sahelu v posledních letech výrazně posílila vliv. Stalo se to tři roky poté, co plukovník Abdourahamane Tiani svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Mohameda Bazouma s odůvodněním, že vláda nedokáže čelit ozbrojeným skupinám. Z vlády junty ale mnoho lidí dál nadšeno není: násilí pokračuje a ekonomická situace se nelepší.

Niger mě hned první den naučil jednu věc: krajina může být fascinující, lidé pohostinní a historie famózní, a přesto je dobré mít oči otevřené a vědět, co se děje jen pár kilometrů od cesty, kterou právě jedete.

Niamey: hlína, dinosauři a přejmenovaná náměstí

Hlavnímu městu jsme věnovali celý den a stačilo: pár památníků, muzeum a zoo. Po letech cestování po kontinentu si troufám říct, že zajímavější africká velkoměsta jsem viděl. Niamey je spíš průměrné, možná lehce podprůměrné. Pár míst ale za pozornost přesto stojí.

Národní muzeum Boubou Hama vzniklo už v roce 1959 a dnešní jméno nese po historikovi, spisovateli a bývalém předsedovi parlamentu, z jehož iniciativy bylo založeno. Nečekejte klasickou budovu s expozicemi za sklem. Jde o rozlehlý park o rozloze zhruba čtyřiadvaceti hektarů, kde se mezi sedmi pavilony skrývají i rekonstrukce tradičních obydlí pěti nigerských etnik: Zarmů, Hausů, Songhajů, Tuaregů a Fulbů. Největším překvapením je venkovní expozice replik dinosauřích fosilií, včetně kompletní kostry dlouhokrkého býložravce Jobaria, objeveného přímo v nigerské Sahaře.

Niger totiž patří k paleontologicky nejbohatším zemím celého kontinentu a za většinou velkých nálezů stojí výzkumy amerického paleontologa Paula Serena, který tu roky kopal v pouštních vrstvách. Oblast je přitom bohatá i na stopy pravěkého osídlení. Najdete tu také skalní rytiny.

V sousední zoo, která s muzeem prakticky splývá, chovají kolem padesáti druhů zvířat: lvy, hyeny, hrochy, krokodýly, pštrosy, opice, supy i místní krávu kouri s obrovskými nafouklými rohy, typickou pro oblast Čadského jezera. Slony ani žirafy tu nemají, na to chybí prostor. Návštěvníky posílají do rezervace Kouré, kde žijí poslední volně žijící žirafy západní Afriky. Podmínky ve výbězích rozhodně neodpovídají evropským standardům, pro místní rodiny s dětmi je to ale pořád oblíbený cíl výletu.

Vojenská junta se v říjnu 2024 pustila i do symbolického přejmenování veřejného prostoru. Pomník obětem světových válek dostal nové jméno Bubandey Batama, zarmsky „Našim mrtvým“. Náměstí po francouzském důstojníkovi Monteilovi se proměnilo na Place Thomas Sankara a náměstí Frankofonie na Place de l'AES, podle nově založené Aliance sahelských států (Niger, Mali, Burkina Faso). Jsou to země, které se po převratech vzdálily od Francie a přiblížily Rusku.

Den jsme zakončili večeří v restauraci uprostřed řeky Niger, Cap Banga. Řeka tu koncem září teče neuvěřitelně rychle, protože se blíží svému ročnímu maximu díky takzvané sahelské povodni z místních přítoků. Ta druhá, „guinejská“ z pramenů v Guineji, dorazí do Niamey až v zimě. Niger je s délkou zhruba 4 160 kilometrů třetí nejdelší řekou Afriky a v hlavním městě ji překlenuje Kennedyho most.

Praktické informace: kolik stojí Niger

Platí se západoafrickým frankem CFA (XOF), který má pevný kurz k euru: 1 € odpovídá zhruba 655 XOF, takže 1 000 XOF je asi 37 korun.

SIM karta vyjde na 1 000 XOF.
Gigabajt dat stojí stejně, tedy 1 000 XOF.
Tři gigabajty vyjdou na 2 000 XOF.
Pivo v hotelu stojí 2 000 až 3 000 XOF.
Tříchodové menu vyjde zhruba na 9 000 XOF.

Niger je muslimská země, alkohol tak seženete hlavně ve vybraných hotelech a podnicích, kde je zároveň dražší.

Kartou se mimo velké hotely platí jen málokde, vyplatí se mít u sebe hotovost v menších bankovkách.

Žirafy z Kouré, Dosso a noc v Birni N'Konni

Než jsme se dostali do Tahoua, čekala nás ještě pořádná část cesty z Niamey. Prvním zastavením byla rezervace Kouré, necelých šedesát kilometrů jihovýchodně od hlavního města. Žije tu poslední volně žijící populace žiraf západoafrických. V roce 1996 jich tu zůstávalo pouhých devětačtyřicet. Byla to populace na pokraji vyhynutí kvůli úbytku přirozeného prostředí a potravy, včetně akácií, a konkurenci dobytka o pastvu.

Díky spolupráci místní komunity, nigerské vlády a ochranářských organizací se ale stalo něco, co se v Africe podaří jen zřídka. Počet žiraf se od poloviny devadesátých let vyšplhal zpátky a dnes jich tu podle posledních odhadů žije přes dva tisíce. Velkou zásluhu na tom mají sami pastevci. Žirafy tu nejsou vnímané jako konkurence, ale jako součást krajiny, kterou místní sami hlídají a chrání.

Rezervace má bohužel i temnou minulost. V srpnu 2020 na ni dopadl stín tragédie. Ozbrojenci na motorkách tu přepadli skupinu, která přijela obdivovat poslední volně žijící žirafy západní Afriky, a zavraždili osm lidí: šest francouzských humanitárních pracovníků organizace ACTED a dva Nigerce, jejich řidiče a průvodce. Útok je připisován skupině napojené na Islámský stát ve Velké Sahaře (ISGS), k odpovědnosti se však nikdo oficiálně nepřihlásil. Dnes je oblast pod dohledem a ochranou, která má podobné neštěstí zabránit.

Z Kouré jsme pokračovali přes Dosso, hlavní město stejnojmenného regionu a sídlo tradičního zarmského státu (často označovaného jako sultanát), který podle tradice založil vůdce Aouta. Dodnes se tu mísí vliv Zarmů a Hausů. Noc jsme strávili v Birni N'Konni, pohraničním městě směrem k Nigérii, kam jsme dorazili 25. září 2026.

Odjížděli jsme druhý den. Podle tehdejších zpráv se právě v té době z regionu Tahoua, kterým jsme projížděli, ozývaly zprávy o útoku ozbrojené skupiny na vojenskou jednotku s desítkami obětí mezi vojáky. Faktem zůstává, že bezpečnostní situace v oblasti, kterou jsme projížděli, patří k nejnapjatějším v celém Nigeru, a že klid, v němž jsme tu přenocovali a odjeli, je spíš výjimkou než pravidlem.

Po celou cestu nás doprovázel ozbrojený doprovod. Našich pět terénních aut obklopovala vládní policejní jednotka, osm ozbrojených mužů vepředu a dalších osm vzadu. Hlídali nás ve dne i v noci. V Birni N'Konni leželi dokonce v noci přímo před vchodem do hotelu na zemi, ale stále v pohotovosti. Byl to pohled, který člověku bez okolků připomene, kde se právě nachází. Zároveň to byla i obrovská psychická úleva, protože o naši bezpečnost se starali profesionálové.

Jeden z velitelů naší ochranky, příslušník nigerského úřadu pro ochranu vysoce postavených osobností, měl podle svých slov za sebou službu v bezpečnostních složkách, které doprovázely Emmanuela Macrona, Angelu Merkelovou i Billa Gatese při jejich návštěvách Nigeru. Člověk, který běžně hlídá hlavy států, teď hlídal naši malou výpravu na cestě za Gerewolem.

Mešity z hlíny a tanec s dětmi

Z Birni N'Konni jsme se vydali směrem na sever do vesnic kolem Yaamy, kde stojí další z hliněných mešit, které v Nigeru nejsou výjimkou, ale normou. Stejná technologie jako v Agadezu, o kterém bude řeč dál: nepálené cihly, hladké oblé tvary a dřevěné trámy trčící ze zdí, jen v menším, venkovském měřítku. Žádný turistický ruch, žádné vstupné, jen vesnice žijící svým každodenním životem kolem stavby, která je zároveň náboženským i komunitním centrem.

A pak přišly děti. Jakmile auta zastavila, seběhly se ze všech stran, mávaly, křičely, chtěly se točit, fotit a dotýkat se nás, jako bychom byli návštěva z jiné planety. Nakonec to přerostlo v improvizovaný tanec: někdo začal tleskat do rytmu, děti se chytily za ruce, přidali jsme se i my a z krátké zastávky u mešity se stal jeden z nejupřímnějších okamžiků celé cesty. Žádná inscenace, jen spontánní radost.

Nejhorší cesta

Cesta na sever, k pohoří Aïr a bráně do Sahary, začala v Tahoua brzy ráno. Optimismus vydržel zhruba do prvních kilometrů za městem. Pak zmizel asfalt a s ním i jakákoli iluze o pohodlné jízdě. Díry, do kterých by se vešlo celé auto, úseky, kde silnice přestává existovat úplně, řidič kličkující krajem. Prach se dostal úplně všude: do očí, do vlasů, do batohu, mezi zuby.

Za okny se nám míhala stáda pod dohledem pastevců, velbloudi a vesničky z hliněných domků. Krajina byla po dešti nečekaně zelená, a to byla jediná útěcha v hodinách neustálého otřásání.

Po pěti hodinách jsme dorazili do Abalaku, zaprášení a rozlámaní, ale na místě. Krátká pauza na vodu a jídlo, stavění stanů a pak konečně Gerewol. Muži Wodaabe s namalovanými tvářemi, peřím a šperky, zpěv, tanec, stáda dobytka všude kolem. Celá ta hrozná cesta byla v tu chvíli zapomenutá.

Gerewol: tam, kde si krásu vybírají ženy

Festival, kterému člověk nevěří, ani když ho vidí na vlastní oči.

Jde o týdenní obřad dvoření kočovného etnika Wodaabe, podskupiny Fulbů, který se koná jednou ročně na konci období dešťů. Podle tradice je starý několik set let a má praktický původ. Je to jediná chvíle v roce, kdy se komunity rozptýlené po celém Sahelu, podle některých tras i přes hranice Nigeru, Nigérie, Čadu a Kamerunu, sejdou na jednom místě. Cesta může trvat pár hodin na motorce, nebo celý týden na oslu či velbloudu, podle majetku rodiny. Páry a rodiny tu záměrně čekají se svatbami a oslavami narození dětí, protože v malé skupině se prostě neslaví tak okázale. Oslavy narozených dětí se tu proto protahují přes celý týden festivalu. Místní si navzájem dávají dary podle toho, co kdo má: peníze, dobytek, zeleninu, mléko.

Funguje tu i starý systém vzájemné výpomoci zvaný habbanaye. Rodina, která přišla kvůli suchu o dobytek, dostane od příbuzných či přátel dočasně zvíře, třeba krávu, kozu, ovci nebo velblouda, a vrací ho až poté, co zvíře samo vrhne mladé, často po několika letech. Je to forma sociálního pojištění proti suchu. Některé dary jsou naopak definitivní, bez nároku na vrácení, typicky mezi bratranci a sestřenicemi. Setkání má i praktičtější funkci: je to komunikační uzel, kudy kolují informace od náčelníků dál do komunity, včetně varování souvisejících s hnutím Boko Haram a snahy odradit mladé muže od vstupu do ozbrojených skupin, které v regionu slibují rychlé peníze.

Tanec yaake a porotkyně, které rozhodují o kráse

Samotný obřad dvoření se skládá z několika tanců, z nichž nejslavnější je yaake. Dlouhé řady mladých mužů, namalovaných žlutou a okrovou hlinkou, s vyholeným čelem, které opticky protáhne obličej, a s linkou kolem očí a rtů, stojí hodiny v řadě vedle sebe a soutěží výrazem tváře. Protáčejí oči, aby bylo vidět co nejvíc bělma, cení zuby v přehnaném úsměvu a stoupají na špičky, aby působili vyšší a štíhlejší. Ve wodaabské estetice jsou totiž ideálem mužské krásy vysoká postava, dlouhý krk a bílé zuby. Zpívají přitom monotónní popěvky a celé tělo se jim chvěje napětím, hodiny bez přestávky, v pražícím slunci.

Nejneobvyklejší na Gerewolu je, kdo o kráse rozhoduje. Muže hodnotí mladé nevdané ženy z komunity. Procházejí podél řady tanečníků a dívají se jim zblízka do očí. Na vlastní oči jsem viděl, jak se jich dotýkají a zkoušejí kvalitu jejich vlasů i oblečení. Nakonec vyberou toho, kdo je podle nich nejkrásnější. Pro vybraného muže je to velká společenská prestiž, která se může, ale nemusí proměnit ve skutečný vztah. Wodaabe jsou známí volnějšími pravidly než okolní etnika. Vedle domluvených sňatků tradičně připouštějí i vztahy mimo ně a Gerewol je k jejich navazování příležitostí.

Když jsem tam stál mezi stovkami Wodaabe, bylo jasné, že tohle není show pro turisty. Jen pár desítek návštěvníků z celého světa tu bylo pouhými hosty na okraji dění. Gerewol už dlouho přitahuje fotografy a dokumentaristy, ale pro Wodaabe zůstává tím, čím byl tradičně: způsobem, jak si najít partnera, upevnit vztahy mezi rozptýlenými rodinami a jednou do roka si připomenout, že navzdory suchu, hranicím i ozbrojeným skupinám v okolí komunita pořád drží pohromadě.

Agadez: město celé z hlíny

Po dvou dnech jsme Gerewol opustili. Přejezd z Abalaku do Agadezu měl podobný scénář, tedy hodiny jízdy v prachu, jen krajina místo zelených pastvin postupně mizela pod pískem a kamením a horizont se otevíral do nekonečna. Karavany velbloudů, osamělí pastevci, pár stanů kočovníků, jinak ticho a prázdnota, která má navzdory vší nepohodě svou vlastní přitažlivost. Při západu slunce hrála poušť barvami od zlaté přes oranžovou až po sytě rudou a na obzoru se konečně vynořily první obrysy pohoří Aïr. Do Agadezu jsme dorazili za soumraku. Nad hliněnými domy se tyčil minaret Velké mešity, ulicemi se nesla vůně jídla a kouře. Brána do Sahary, stará křižovatka tuarežských karavan. Byli jsme tam.

Existuje město, které je od základů po střechy postavené z hlíny, a jeho historické centrum je přesto zapsané na seznamu UNESCO jako světový unikát. Agadez leží přesně na pomyslné hranici mezi Sahelem a Saharou a po staletí patřil k nejdůležitějším křižovatkám celého kontinentu. Žije tu dnes kolem 120 000 lidí, hlavně Tuaregů a Hausů, a domy se tu staví stejnou technologií jako před pěti sty lety: z nepálených cihel z hlíny smíchané se slámou a vodou. Silné stěny přes den chrání před žárem a v noci uvolňují teplo nasbírané ve dne, což je z dnešního pohledu vlastně dokonalá ukázka pasivní architektury.

Nejvyšší hliněný minaret na světě měří asi 27 metrů a patří k Velké mešitě, poprvé postavené už v roce 1515 a přestavěné v 19. století. Dřevěné trámy trčící ze stěn nejsou ozdobou, ale permanentním lešením: po každém období dešťů obyvatelé mešitu společnými silami znovu omítají čerstvou hlínou. Historické centrum Agadezu je od roku 2013 na seznamu světového dědictví UNESCO a od 15. století zároveň sídlem tuarežského sultanátu Aïr, jehož sultán dodnes funguje jako tradiční a duchovní autorita.

Tudy vedly transsaharské obchodní trasy se zlatem, solí a kdysi i s otroky. Nejznámější byly solné karavany zvané azalai, mířící do oázy Bilma, v době, kdy se sůl vyvažovala zlatem. Agadez byl v tomhle obchodě skutečným epicentrem, neméně důležitým než proslulejší Timbuktu v Mali, které jsem navštívil o rok dřív. Tuarežští průvodci vedli karavany napříč nejnehostinnější pouští světa bez jediné mapy: orientovali se podle hvězd, tvaru dun, směru větru a barvy písku. Dodnes na to upomíná agadezský kříž, stříbrný šperk, který podle legendy otcové dávali synům se slovy, že nevědí, kde v poušti zemřou, a proto kříž ukazuje do všech čtyř světových stran.

Dnešní Agadez žije jinými starostmi. V okolí, hlavně u města Arlit, se těží uran, a samotné město je zároveň hlavní přestupní stanicí migrantů mířících přes Saharu dál na sever, do Libye. Stále se tu drží obrovský dobytčí trh, jeden z největších v celém sahelském regionu, kam se sjíždějí ovce, kozy i osli. Velbloud tu stojí kolem tisíce dolarů, kráva dvě stě až tisíc, ovce kolem osmdesáti.

Zpáteční cesta

Trasu, kterou letadlo zvládne za necelých stodvacet minut, jsme kvůli zrušenému letu museli rozdělit na dva dny. Necelých dvacet hodin jízdy z Agadezu do Niamey, s nocí v Tahoua uprostřed cesty, bylo poslední lekcí, kterou mi Niger uštědřil na rozloučenou. V zemi, kde harmonogram existuje spíš jako zdvořilé doporučení než závazek, se i cesta domů dokáže proměnit v další malé dobrodružství. Gerewol jsme ale viděli, hliněné mešity taky a děti z vesnice u Yaamy mi pořád tančí v hlavě. Na zrušený let si dnes už ani nevzpomenu.

Opět se mi potvrdilo, že média obraz tohoto regionu v negativním smyslu zveličují. Bezpečnostní rizika jsou skutečná, ale nejsou celým příběhem. Vracel jsem se z Nigeru s kůží spálenou sluncem, ale hlavně s obrazem, který se jen tak nevytratí: řady mužů v suché krajině, kteří protáčejí oči a cení zuby v naději, že je dnes večer nějaká žena vybere jako toho nejkrásnějšího na světě.