Uganda počtvrté

Uganda mě neustále udivuje a přitahuje, a proto jsem se sem vrátil již počtvrté. Po získání potřebného razítka do pasu nasedám do 4x4 džípu, ve kterém strávím mnoho hodin květnových dnů. Každý den mám naplánované 6–9 hodinové přejezdy po nezpevněných afrických cestách, které se často protáhnou na 10–14 hodin jízdy denně, a během dvou týdnů navštívím Ugandu, Keňu a Tanzánii.

Místo suché a rozvojové země, kterou by zde někdo mohl očekávat, mě vítají zelené, šťavnaté hory a přátelští lidé. Potkávám ženy v pestrých šatech, s elegantně spletenými vlasy. Muži jsou zdvořilí, usměvaví a s angličtinou si rozumí dobře. Děti na nás zvědavě hledí a nadšeně volají „Hellooo!“. Na benzínových stanicích jsou čisté toalety s mýdlem a odpadky podél cest jsou spíše výjimkou.

Život ve vesnici

Po prohlídce luxusních hotelů, které jsou součástí mého programu, se vracím mezi místní obyvatele. Ti mi ukazují celý proces přípravy kávy – od sušení na slunci, přes pražení na ohni, až po drcení v dřevěném hmoždíři. Vychutnávám si šálek pravé černé kávy, bez mléka a cukru. „Once you go black, you never go back“ tu platí dvojnásob. Jiné ženy předvádějí svůj tradiční tanec, při kterém zpívají, skáčou a vrtí boky. Demonstrují jak se pletou pestrobarevné košíky. V sousední vesnici mi nadšený a možná i podnapilý Uganďan předvádí, jak z banánů a jejich listů vyrábí banánový džus, pivo a nakonec i gin. „Everyday is a banana day!“ vykřikuje každou chvíli a nalévá nám ochutnat. Má to fakt sílu…

Začínáme pozorováním šimpanzů

Uganda je nádherná země, ale hlavním cílem mé návštěvy je sledování šimpanzů a goril v jejich přirozeném prostředí. Začínám se šimpanzi v národním parku Kibali na hranicích s Demokratickou republikou Kongo. V sedm ráno máme krátké školení o správném chování v přítomnosti šimpanzů. Jakmile je najdeme, můžeme s nimi strávit maximálně hodinu. Musíme si udržovat odstup alespoň deset metrů. Pokud se k nám šimpanzi přiblíží, nemáme se jich dotýkat. Po celou dobu musíme mít nasazené roušky, protože s nimi sdílíme 99,97 % DNA a mohli bychom si snadno předat nemoci. Je zakázáno napodobovat jejich řeč. "To se naučila jen Jane Goodall a trvalo jí to celý život. Neočekávejte, že se to naučíte za hodinu," vtipkuje ranger. Naše osmičlenná skupina, což je maximální počet povolených lidí, následuje mladou ozbrojenou rangerku. I její dva pomocníci mají pušky, aby nás chránili před případným střetem se slony. Vysílačka rangerky zachrastí a nasazuje ostré tempo přes neprostupný porost. Žádné vyšlapané stezky tu nejsou, prodíráme se větvemi jeden po druhém. Po chvíli rangerka ukazuje na korunu stromu nad námi, kde sedí tlupa šimpanzů. Několik z nich se dává do pohybu a nad našimi hlavami začíná drama jako z Planety opic.

Jeden samec se páří se samicí, což se ostatním nelíbí. Začnou hlasitě vřískat a pronásledovat ho. Opice se honí ve větvích, všude je chaos a hluk. Skupina si vyměňuje nervózní pohledy. Rangerka je klidná a drama po chvíli utichne. Tlupa se přesouvá na zem a netečně prochází kolem nás. Rangerka dává znamení, abychom ji následovali. Opět nasazuje ostré tempo, ale za šimpanzům nestačíme. Útěchou nám je samice s mládětem, která v trávě opečovává partnera. Mládě mu z pozadí vybírá všelijaké breberky a snídá je. Po několika minutách bloudění narazíme na osamělého samce. Sedí u stromu a pozoruje nás. I když byl zážitek se šimpanzi je nezapomenutelný, ve srovnání s tím, co mě čeká, to bylo jen demo.

Žádné mříže, žádné sklo jako v pražské zoo, žádné zábrany, jen skupina devíti překrásných goril.

Trekking za horskými gorilami

Trekking za horskými gorilami je jedním z nejexkluzivnějších a nejdražších zážitků. Může se jít několik hodin deštným horským pralesem v nadmořské výšce přesahujících 2 300 m. Gorilí turistika je to hlavní, za čím se do Ugandy, Rwandy a východní části Konga jezdí. Fascinovaný životním příběhem Dian Fosseyové, autorky slavné knihy Gorily v mlze, jsem toužil vidět největšího primáta Afriky zblízka. Nebýt Dian, patřily by horské gorily na seznam vyhynulých druhů. I když jsem na africkém kontinentě tři roky žil, nikdy se mi nepodařilo za nimi vydat. Jejich domov se rozkládá na území tří sousedících států: Rwandy (národní park Volcanoes), Demokratické republiky Kongo (národní park Virunga) a Ugandy (národní park Bwindi a národní park Mgahinga). Ve zdejších pohořích žije posledních několik stovek kusů, a proto jsou gorily přísně chráněny. Důvodem k ochraně je skutečnost, že tato forma turismu je hlavně pro Ugandu a Rwandu velký byznys. Vyhubení goril by znamenalo zastavení proudu peněz, který sem teče. Pouhý permit neboli povolení do oblasti, kde se horské gorily zdržují, stojí ve Rwandě 1 500 USD. V Ugandě, povolení vyjde na 800 USD.

Pevné zdraví návštěvníků je však nutné především pro dobro goril, pro něž by mohla mít případná nákaza nedozírné následky. Při jejich pozorování si musím nasadit roušku, ale není to naštěstí úplně striktní. Gorily se vás mohou dotýkat, vy jich v žádném případě. Dozvídám se, že se k nim nesmím přiblížit na méně než sedm metrů, což se posléze nepotvrdilo, byli jsme od sebe sotva metr. A že se vůdčímu samci nesmím podívat do očí, což jsem nakonec udělal, protože měl dle našeho rangera dobrou náladu. Samozřejmě se nesmí fotit s bleskem, jíst, pít, hlasitě mluvit, kýchat. Na pozorování goril mám pouhou hodinu, která utekla zatraceně rychle. Na cestu doprovázenou jak průvodci, tak strážci se zbraněmi mohou jít také nosiči, což jsou místní mladí muži, kteří za úplatu nesou batohy, ale hlavně vodu, které jsem vypil během několikahodinové túry přes tři litry. Většina trasy vede horským deštným pralesem, kam nedopadají téměř žádné sluneční paprsky. Občas se přidá jemný déšť, který v některých úsecích rozmáčí vyšlapané stezky.

Gorily se vás mohou dotýkat, vy jich v žádném případě.

Zážitek na celý život, když se z hustého porostu zvedne vůdčí samec, pozorně si mě prohlédne – jsem pár metrů od něj – a namíří si to přímo ke mně. Mám zaděláno v kalhotách a málem pouštím mobil, kterým fotím z ruky. Cítím velký respekt a strach zároveň. Všechno se odehrálo rychle a dobře dopadlo. Hlavně nepanikařit. Na místní stopaře, kteří se v jejich blízkosti pohybují celý den a znají velice dobře jejich chování a zvyklosti, je spoleh. Kdyby gorily začaly být jakkoli nervózní, okamžitě by všechny návštěvníky upozornili a odvedli do bezpečí. Žádné mříže, žádné sklo jako v pražské zoo, žádné zábrany, jen skupina devíti překrásných goril, která po svolení vůdčího samce (jemuž je 45 let a váží úctyhodných 250 kg) zkracuje naši vzájemnou vzdálenost. Všechny gorily se chovají naprosto přirozeně. Pokud neuděláte nic zbrklého, co by je vyděsilo, nemusíte se jich bát. Přesně po hodině průvodci zavelí a vydáváme se ve vlastních stopách z džungle zpátky do „civilizace“. Byl to mimořádně dlouhý a náročný den, na který budu po zbytek života vzpomínat.

Připravujeme zájezdy na míru, inspirovat se můžete programem zájezdu zde: https://www.metatour.cz/poznavacizajezdy/afrika-rwanda-uganda